Velké bílé ticho

Publikováno uživatelem

V letech 1910 až 1913 se pod vedením Roberta Falcona Scotta uskutečnila britská expedice na Antarktidu, dnes již víceméně zapomenutá. Jejím cílem bylo dobýt jižní pól. Šlo o závod s časem, protože Britové nebyli jediní, kdo toužil stanout na jižním pólu jako první. Součástí výpravy byl tehdy i profesionální fotograf Herbert G. Ponting, který ji celou zdokumentoval – dlouhou a úmornou cestu, poznávání fauny… a především dramatický konec, kterého se expedice dočkala. A tak vzniko Velké bílé ticho.

Divider konvickaVelké bílé ticho (The Great White Silence)
1924, Velká Británie, 104 min

Účinkují: Robert Falcon Scott, Herbert G. PontingDivider konvickaKdo si doteď mohl myslet, že dějiny britského filmu začínají až nástupem zvukového filmu, toho nyní s chutí vyvedu z omylu. Velké bílé ticho je němý film z roku 1924, zachycující detaily Scottovy výpravy na Antarktidu. Nenechte se odradit stářím filmu. Velké bílé ticho dokáže díky své sugestivnosti a formě předkládaných informací oslovit i dnešního diváka, a to navzdory tomu, že od doby vzniku díla uplynulo přes 90 let.

Atraktivita filmu i pro dnešní publikum spočívá v jeho tematice. Film diváky zavádí do míst, kam se většina lidí za celý svůj život nikdy nepodívá. Nejde o rekonstrukci skutečných událostí, jakých můžete v televizi dnes a denně vidět spoustu. Ne, tento film zachycuje skutečné účastníky expedice, a o to autentičtěji vyznívá. Schouleni v teple obývacího pokoje si rázem uvědomíte, jak zatraceně mrazivé noci na jižním pólu musely být. Obzvlášť ty noci, kdy průzkumníci museli spát v teplotách klesajících pod sto stupňů Celsia. Dokážete si to představit?



Kdo ne, pro toho je tento film ideálním průvodcem po světě věčného ledu. V prvních dvou třetinách filmu se prostřednictvím expedice seznamujeme s tučňáky, kosatkami, tuleni a dalšími zvířaty. Vzhledem k roku vzniku snímku se pravděpodobně předpokládalo, že průměrný britský divák toho o zvířatech na Antarktidě nebude příliš mnoho vědět, proto bylo třeba ho trochu dovzdělat. V této fázi film obratně střídá vtipné a napínavé pasáže. Milovníci roztomilých tučňáků si přijdou na své. Z hlediska dramatičnosti filmu jasně dominuje část, která zobrazuje lov kosatek na tulení matku a její mládě.

Menší otřes pak přijde přibližně ve dvou třetinách filmu. Do té doby je film strukturován epizodicky, skáče od tématu k tématu, někdy poněkud chaoticky a nesouvisle. To by se mu dalo vytknout, je to totiž na úkor diváckého soustředění. Na druhou stranu je pochopitelné, že se film snaží obsáhnout co nejvíce zajímavých témat, děj se však kvůli této epizodičnosti lehce táhne a nemá ideální spád.

Ke zvratu dochází v okamžiku, kdy menší část expedice v počtu čtyř mužů nastoupí dlouhou cestu na jižní pól. Epizodická struktura je nahrazena uceleným vyprávěním. Stejně tak celkový tón filmu se změní, stane se vážnějším. Jsou nám důkladně vylíčeny všechny nesnáze, které při cestě k svému vytouženému cíli byli průzkumníci nuceni podstoupit. O to více pak působí jako políček do tváře zjištění, že nakonec přišli pozdě… kdosi je předběhl, konkrétně norská expedice s Amundsenem v čele. Rozdíl byl jen malý, pět týdnů, ale v tomto případě rozhodující. Britové dorazili pozdě. Předpokládám, že nejde o spoiler, když to napíši. Většina z vás se pravděpodobně se jménem Amundsena v minulosti setkala a víte tedy, jakým způsobem se proslavil.

Po zdrcujícím zjištění se expedice vydává na zdlouhavou cestu zpět na základnu. A zde nastává ta část filmu, která na sebe nenechá hned tak zapomenout. Pokud jste doteď sledovali činnost badatelů se zájmem, nyní s velkou pravděpodobností budete nervozně posedávat a držet jim palce, aby v pořádku dorazili zpět do bezpečí svého provizorního útočiště. Ani přání všeho dobrého však nemusí stačit…

Z hlediska celkového pojetí film kombinuje natočené pasáže s fotografiemi, přičemž těch prvních je podstatně víc. Mezititulky jsou poměrně obsáhlé a leckdy, obzvlášť ze začátku, používají vzletný a honosný jazyk, který by méně zdatnému angličtináři mohl dělat potíže. Naštěstí není problém na internetu nalézt titulky, byť jen slovenské. Později se mezititulky omezí převážně na informace o zvířatech žijících na Antarktidě. V závěru se objevují úryvky ze Scottova deníku, který obsahuje cenné svědectví o průběhu expedice. Bez něho by dost možná tento film ani nevznikl.

Film je možné doporučit i divákům, kteří jinak dokumentům zrovna dvakrát neholdují. Nedá se popřít, že tempo filmu sem tam kolísá, ale to se změní jako mávnutím kouzelného proutku v okamžiku zahájení cesty na jižní pól. Po celou dobu svých 104 minut film neupadne do stereotypu, zvládne pobavit, vzbudit napětí a v neposlední řadě mnoha divákům přinese zajímavé informace, ke všemu podané záživnou a živou formou. A do srdcí citlivějších jedinců pak zabodne i pár ledových krystalků smutku a marnosti. Velké bílé ticho má potenciál oslovit i dnes. Nenechte si ho ujít a vydejte se s ním na výpravu do minulosti, kdy britští gentlemani ještě věřili svému poslání a nebáli se odevzdat své duše i těla do služeb vlasti… I kdyby je to mělo život stát.


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *