Rande (1): Simon – pan Šetřivý

Publikováno uživatelem


Před schůzkou

Simon byl jedním z těch, kdo mi neposlal e-mail, ale zmohl se na pouhé „mrknutí”. Je to ta nejjednodušší cesta, jak na sebe na seznamce upozornit a je zcela bez námahy. Stačí kliknout na příslušnou ikonku a osobě, o kterou se zajímáte, přijde upozornění s odkazem na váš profil. Jenže u mě tato metoda většinou nefunguje, protože si myslím, že na poli seznamování by člověk měl vyvinout nepoměrně větší snahu zaujmout, než obnáší pouhé kliknutí na jedno tlačítko.

U Simona jsem ovšem udělala výjimku a rozhodla se jeho seznamovací přešlap ignorovat. Měla jsem pro to své důvody. Zaprvé moje rozčarování z nedostatku vhodných kandidátů k seznámení toho dne dorostlo svého vrcholu a zadruhé se mi docela líbilo, co měl o sobě uvedeno ve svém inzerátu. Udělala jsem tedy vstřícný krok a nasměrovala mu do schránky krátký vzkaz. V rychlém sledu jsme si vyměnili několik mailíků a promptně se dohodli na tom, že se večer sejdeme na chatu. Nakonec z toho byly tři prochatované večery, které celkem hladce vyústily v oboustranné rozhodnutí, že by nebylo špatné se vidět naživo. Volba padla na nejbližší víkend, procházku v přírodním parku a odpolední čaj.

O něm

Simon, 39 let, 186 cm, učitel hudby, VŠ (Oxford), bezdětný, nekuřák.

Člověk by z výše uvedeného nabyl pocitu, že jsem právě popsala naprostý ideál. Simon se navíc prezentoval jako vzdělaný mladý muž, romantik a gentleman. Nechtělo se mi věřit, že mám hned na začátku takové štěstí. Jistě, už z fotky mi bylo hned jasné, že rozhodně nemám co do činění se lvem salonů, a navíc i způsob jeho komunikace dával tušit, že půjde spíše o jedince stydlivého a hloubavého než o lamače dívčích srdcí. To mi však popravdě řečeno docela vyhovovalo, já sama zrovna nejsem extrovertní typ a už vůbec ne ideál. Můj první dojem byl tedy veskrze pozitivní.

Byla tu však jedna věc, která mě v průběhu naší internetové komunikace lehce zarazila. Několikrát prohlásil, že mu připadá, jako by mě znal už odjakživa a bylo jen otázkou času, kdy mě konečně najde. Hm! Asi jsem moc velký pragmatik a realista, ale mně se ta jeho slova ve světle toho, že jsme se ještě ani neviděli, zdála poněkud přehnaná. Navíc jsem si nebyla jistá, do jaké míry se toto tvrzení týká také mého smyslu pro humor. Kdyby mě totiž opravdu znal, nezkoušel by na mě vtípky podřadné kategorie. Musím se přiznat, že jeho druh humoru mi vůbec nepřipadal zábavný, několikrát jsem se přistihla, jak při chatování před monitorem protáčím oči ba dokonce zívám. Řekla jsem si však, že nebudu dělat závěry ze dvou tří internetových konverzací, ale udělám si názor, až se sejdeme. Veškeré obavy jsem tedy zcela záměrně prozatím odsunula stranou a rozhodla se, že se nechám překvapit.

Schůzka

Na místo setkání jsem přijela o trochu dřív, a tak jsem v klidu zaparkovala, vystoupila z auta a zaujala strategickou polohu s výhledem na celé parkoviště. Měla jsem obavy, že bychom se mohli minout, protože do parku proudily hotové davy, a navíc jsem si nebyla jistá, jestli ho v té záplavě lidí dokážu na první pohled spolehlivě identifikovat.

Strachovala jsem se zbytečně, poznala jsem ho hned, jak vystoupil z auta. On si mě také okamžitě všiml, čemuž dost napomohl i můj ostře růžový svetr (musela jsem vypadat jako neonový zvýrazňovač!), zamkl auto a nervozním krokem si to namířil ke mně. Jeho entré mě docela rozesmálo, byl vysoký a hubený jako tyčka a mně se okamžitě v souvislosti s jeho postavou vybavila pochoutka mého dětství, cukrová cuckláda. No, dětinské, vím.

Nervy z prvního setkání se nedostavily. Kupodivu já tyhle situace zvládám dobře, nečervenám se ani nemám strachem stažený žaludek a dokážu celkem logicky uvažovat a konverzovat. Sledovala jsem ho, jak se ke mně blíží, a cítila se trochu zklamaná, protože o Simonovi se rozhodně nedalo říct, že z něho sálá mužné charizma, spíše naopak, bylo v něm něco zženštilého. Přemýšlela jsem, co to tak může být, když v tom mě to doslova praštilo do uší. Simon promluvil a já šla do kolen.

Byl to jeho hlas! Na vteřinku mi blesklo hlavou, jestli si nedělá legraci a schválně na mě nemluví fistulkou, ale bohužel to byla realita. To se nedalo poslouchat a udržet vážnou tvář… a vůbec se to vlastně nedalo poslouchat dlouhodobě, nemohla jsem se soustředit na to, co vlastně říká, fascinovalo mě totiž, jak to říká. Možnost, že spolu povedeme nějaký dialog mi v ten moment připadala zcela vyloučená, byla jsem duchem naprosto mimo. Doufala jsem, že se to za okamžik poddá, až si trochu zvyknu. Každá si zvykne, utěšovala jsem se otřepanou frází. Třeba mě dokáže zaujmout svou osobností a nakonec to může být docela fajn odpoledne. Vždycky je lepší se zaměřit na pozitiva… pokud tedy nějaká jsou.

Dlouho jsme neotáleli a bok po boku odkráčeli koupit si vstupenky do parku. A tam mě u pokladny dostal v krátkém sledu podruhé. Nechal mě to celé zaplatit! Když jsme se dostali na řadu, místo aby se odhodlal k akci, přešlapoval tam u turniketu jako vyjukané ptáče a k ničemu se neměl. Za námi se začala tvořit fronta, tak jsem se tedy naklonila k okénku sama a požádala o dva lístky. Předpokládala jsem, že i když to koupím pro oba dva, částku za svůj lístek mi později vrátí. Chyba lávky! Poděkoval a prohlásil, že mi na oplátku koupí čaj. Pomyslela jsem si, že to je trochu nepoměr vzhledem k tomu, že čaj stojí asi pětinu toho, co jsem právě vysolila za jeho lístek, ale rozhodla jsem se, že se nad to povznesu.

Čaj mi opravdu koupil, dortík jsem si už musela zaplatit sama. Napadlo mě, že jeho postoj je jasným indikátorem toho, že o mě nemá zájem. Dobré skóre, takové vyrovnané, říkala jsem si. Valný zájem nemám já ani on, tohle vyřídíme celkem rychle a bezbolestně. Aby bylo jasno, nemyslím si, že by muž za všech okolností měl za ženu platit, ale v rámci společenských pravidel by se alespoň neměl nechat sponzorovat. Simon neučinil jediný pokus, byť jen chabý, se se mnou vyrovnat či mě snad pozvat.

Byla jsem lehce rozladěná. Právě jsem vyhodila dvacet liber za chlapa, kterému se evidentně nelíbím a který se navíc rozhodl, že mi svým hlasem systematicky zlikviduje ušní bubínky. Usoudila jsem, že to velkoryse přejdu. Vyrazili jsme na procházku parkem. Probrali jsme kdeco, od míchaných vajíček až po zažívací ústrojí cibetky africké. Byl chytrý, ale prkenný, rezervovaný a nudný. Ve chvílích, kdy jsme oba mlčeli (mlčeti zlato!) a předstírali, že obdivujeme okolní exotické dřeviny, jsem ho po očku pozorovala. Vlasy měl takové zvláštně natupírované, vypadaly jako paruka. Ještě horší byly ovšem ty jeho kotlety do půlky tváří, ty si rozhodně říkaly o radikální zásah holicím strojkem. Dokonce mě napadlo, že kdyby byl ochoten obléct se do pumpek a fraku, připadala bych si v jeho blízkosti jako hrdinka béčkového dojáku z 19. století.

Procházeli jsme se asi dvě hodiny. Ani nevím, proč jsem byla ochotná to tak dlouho vydržet. Lhala bych ovšem, kdybych prohlásila, že jsem se takovým lehce zvráceným způsobem nebavila, protože celá ta fraška prvního rande vlastně byla dost úsměvná. On věčně vykládal něco o notových partiturách a kostelních varhanech a já si ho přitom představovala, jak v upjatém límečku a napudrované paruce péruje tím svým ječákem nějakého nebohého sluhu a kulí při tom oči jako tenisáky. Myslím, že jsme si to nakonec užili oba dva, každý svým způsobem.

Přesto mě načapal zcela nepřipravenou, když mi při loučení na parkovišti místo svého „good-bye” nabídl večeři. Musela jsem vypadat docela vyděšeně, protože v zápětí rozrušeně dodal: „Tedy myslím v restauraci, ne u mě doma.” Jeho rozpaky mě rozesmály. Vysvětlila jsem mu, že do jeho příbytku se opravdu dobývat nehodlám a že mé překvapení vyvolala pouze a jen pozvánka na večeři, kterou jsem nečekala. „Proč ne?” zeptal se. „Protože mám pocit, že jsme si do oka zrovna moc nepadli.” Podíval se na mě ublíženě a prohlásil: „Probereme to u jídla, sedej do auta a jedeme.” Rozhodla jsem se to risknout.

Jak naivní jsem byla, když jsem si tu krátkou cestu autem do nejbližšího města myslela, že jsem ho asi špatně odhadla, že to vůbec není nudný patron, ale naopak citlivý jedinec a muž činu, a že mi to teď konečně dokáže. Šeredně jsem se mýlila.

Vybrali jsme si malý pub, usadili se u stolku pro dva a objednali si jídlo. Jen servírka odešla, Simon se ke mně naklonil a zeptal se: „Tak co, jak se ti líbím?“ Dokonale mě tím zaskočil, na takovou přímou otázku jsem neměla připravenou žádnou diplomatickou odpověď. Na delší uvažování nebyl čas, a tak jsem se rozhodla, že než mu mazat med kolem pusy, bude asi nejlepší mu říct alespoň částečně pravdu: „No, víš, jsi docela sympaťák a byl to prima výlet, ale našlo by se pár věcí, které bych já třeba na tvém místě udělala jinak.“ Tato odpověď byla snad mou nejhorší taktickou chybou v životě, pokud jde o konverzaci s muži. To, co následovalo, mi totiž dokonale sebralo vítr z plachet.

Ukázalo se totiž, že Simon očekával bezchybné hodnocení, a má vlažná chvála ranila jeho mužné city. Než jsme dojedli, podrobil mě úpornému výslechu. Rozebral všechny mé poznámky ohledně své osoby, které jsem během dne pronesla, a dopodrobna je zanalyzoval. Padala samá „proč jsi to řekla“ a „jak jsi to myslela“ a „já to vidím jinak“. Korunu tomu pak nasadil v momentě, kdy při placení servírce oznámil, že on si hradí pouze, co snědl, a mně ať naúčtuje veškeré mé jídlo a nápoje za nás oba, protože on mi odpoledne koupil čaj, tak aby to bylo spravedlivé. Koukala jsem jako vyoraná myš a nezmohla se samým překvapením na jediné slůvko odporu. Smysly se mi částečně vrátily, až když servírka odešla ke kase, a tak jsem alespoň ironicky utrousila: „A za projetý benzín bys náhodou zaplatit nechtěl? Ještě mi tu pár mincí zbylo!“ Možná se mi to jenom zdálo, ale měla jsem pocit, že maličko kývnul hlavou, než s velkým sebezapřením pronesl: „Ááále, nech to plavat.“

Kdybych nebyla přímým účastníkem děje, asi by mě to celé i pobavilo, ale v danou chvíli mi to vůbec úsměvné nepřišlo. A co víc, vřelo to ve mně jako v natlakovaném kotli. Tehdy a tam to pro mě celé skončilo, Simona mohl pro mě za mě klidně vzít čert. Doprovodil mě sice k autu, ale to už mu nebylo nic platné. Byla jsem podrážděná a v tu chvíli neochotná připsat mu jakékoliv kladné body.

Poslední šok si pro mě připravil při loučení. Požádal mě o druhou schůzku!!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *