Randění v Anglii: jak to celé začalo

Publikováno uživatelem


Singl jsem už od roku, kdy se Obama stal americkým prezidentem. Co do délky je tedy naše „kariéra“ srovnatelná, rozdíl je pouze v tom, že já toužím tu svou co nejdříve ukončit, a to triumfálním, fakty podloženým prohlášením: „Mám kluka!”

Avšak žádná fakta v můj prospěch zatím nehovoří, spíše naopak… zdá se, že má kariéra osamělé třicátnice nabírá na obrátkách. Nastal tudíž nejvyšší čas zbavit se připitomělé představy o tom, že si ke mně jednoho dne v letadle místo zpoceného a alkoholem čpícího hipíka přisedne modrooký blondýn v tvídovém saku, který bude mít oči jen pro mě, a vyvinout na poli romantických vztahů trochu realistického úsilí.

Někde jsem se dočetla, že za dvacet let se každy druhý pár seznámí na internetu. Tak dlouho čekat nehodlám, při mé smůle bych se za těch dvacet let dočkala akorát tak několika dioptrií, osteoporózy a stařecké inkontinence, rozhodně však ne jedince schopného smysluplného vztahu. Dospěla jsem tedy k rozhodnutí, že je nutné rozhodit sítě na internetu co nejdříve, dokud se na sebe ještě mohu každé ráno podívat do zrcadla a nemyslet přitom na důchodové připojištění.

Naštěstí jsou dávno pryč ty doby, kdy se tradovalo, že na internetové seznamce člověk zavadí tak akorát o ajťáka, životního ztroskotance anebo sexuálního loudila, a tak jsem jednoho letního večera zasedla k počítači a obřadně vyťukala do vyhledávače odkaz na jednu velkou britskou seznamku, zaregistrovala se, vyplnila základní údaje o své osobě, nahrála fotku, vysolila pár babek za předplatné a… šla si připravit večeři, abych měla na to virtuální seznamování dost sil.

Nechybělo málo a byla jsem ten večer bez počítače. Když jsem se totiž po čtvrt hodině vrátila k obrazovce, málem jsem si samým překvapením zvrhla hrnek s čajem do klávesnice. Seznamovací schránka přetékala nepřečtenými vzkazy, do toho zběsile vibrovala chatovací ikona a v mailu se hromadily e-maily s identickým sdělením, že můj profil je populární a pánové na něj klikají o sto šest. Odsunula jsem pro jistotu hrnek stranou a zaraženě na to chvíli koukala, protože takovou odezvu jsem nečekala ani v nejmenším.

První mě napadlo zkontrolovat fotku, zda jsem omylem nenahrála na web obrázek úplně jiné osoby (rozuměj: světové sexbomby… i když… kde by se v mém počítači něco takového vzalo?), ale v tom to nevězelo, byla jsem to opravdu já. Vstala jsem od stolu a začala s nervózním nadšením pochodovat po místnosti. Kdo by si pomyslel, že ti kluci anglický, ušatý budou mít o mě takový zájem? Vždycky jsem si myslela, ze vynikám spíše intelektuálně, než vizuálně, teď mi ovšem zcela logicky začalo připadat, že vynikám zejména v psaní seznamovacích profilů a nahrávání neodolatelných fotek.

Rázně jsem ukončila bezcílné bloumání po místnosti a zasedla ke stolu. Otevřela jsem první vzkaz a začala číst… a tak to šlo vlastně každý večer. Druhý den jsem se ještě na vzkazy těšila, třetí den už se dostavila mírná nechuť odpovídat na zprávy, jejichž odesílatelé si vystačili s pouhými třemi slovy: „Tak co, kotě?” anebo „Jsi fakt kost!”. Čtvrtý den jsem už nemilosrdně mazala vše od pánů, kteří se na seznamce prezentovali pouhou fotografií své naolejované zarostlé hrudě (případně jiným chroštím), cigaretou mezi pysky, divokým tetováním na 90% těla, nekonečnou smečkou svých potomků nebo vytuněným automobilem. Taky jsem vyřadila všechny fotbalisty, ženáče, obyvatele mimoevropských zemí (pro účely randění je to přeci jen trochu z ruky), náboženské fanatiky, notoriky a adrenalinové závisláky.

Pátý den, když mi zbyla už jen nepatrná hrstka jedinců, mi definitivně docvaklo, že to seznamování bude pekelná dřina. S hrůzou v očích jsem se dívala na tu skupinku, které se podařilo projít mým sítem, a bylo mi jasné, že další smysluplná selekce může proběhnout už jenom tváří v tvář. Přiblížila se fáze schůzek. Na moment mi prolétlo hlavou, že by možná bylo lepší se na to úplně vybodnout, že to nemám zapotřebí, ale pak se dostavila další myšlenka, která s konečnou platností rozhodla, že do toho půjdu. Napadlo mě totiž, že by vůbec nebylo marné to celé zdokumentovat. A tak to celé začalo…

Stanovila jsem si velmi jednoduchá pravidla. Zde jsou:

  • Píšu téměř výhradně o prvních schůzkách. Výjimkou jsou případy, kdy se ukáže, že druhá schůzka (pokud k ní dojde) může být stejně zajímavá nebo překvapivá jako ta první.
  • Jména jedinců, se kterými se setkávám, jsou pozměněna, jinak se snažím popisovat vše tak, jak se to skutečně událo.
  • Z důvodu ochrany svého soukromí nehodlám v průběhu psaní tohoto blogu prozradit, s kým jsem se viděla víckrát, případně s kým se to začalo slibně vyvíjet.
  • S psaním tohoto blogu skončím v momentě, kdy vstoupím do nadějně se rozvíjejícího partnerského vztahu s odpovědným jedincem mužského pohlaví (rozuměj: ve chvíli, kdy se zamiluju já i on :).

Tak mi držte palce!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *