Rande (2): Alex – pan Dokonalý

Publikováno uživatelem


Před schůzkou

Jsou prostě nabídky k seznámení, které se neodmítají, a to ani po zralé úvaze. Pokud tedy k nějaké úvaze má šanci dojít, natožpak zralé. Ono když zíráte na fotku, ze které se na vás usmívá Saša Rašilov mixnutý s Keannu Reevesem, moc vám to nemyslí. To si akorát tak říkáte, jestli se ten kluk nespletl a nechtěl tu svou fotografii poslat někomu jinému, kdo vypadá ale úplně jinak než vy.

Když trochu opadne prvotní šok, další myšlenka ve vás pro změnu zaseje semínko nedůvěry. Proč takový výstavní kus chlapa hledá štěstí na seznamce? Kolem něho přece musí být žen jako smetí! Takže je to buď chronický záletník, vztahový manipulátor anebo ta fotka je podvrh a na druhé straně počítače ve skutečnosti sedí obtloustlé individuum trpící komplexem méněcennosti. Tak jako tak, výsledkem svého myšlenkového pochodu jste znechuceni a okamžitě vůči tomu muži zaujmete ofenzivní postoj.

Ale když vám od něj brzy po prvním kontaktu na seznamce dorazí textová zpráva s velmi milým pozváním na rande, celkem rychle vás přejde chuť hrát si na nedobytný hrad. A co víc? Pán se navíc zdá galantní, on je totiž ochoten přijet na schůzku do vašeho města, a sejmout tak z vašich ramen břímě složitého plánování. Komunikace mezi vámi je rychlá a věcná, takže brzy je vše domluveno a odsouhlaseno: v pátek v šest u kašny. Hladčeji to ani jít nemohlo.

O něm

Alex byl dokonalý. Takový ten typ, za nímž se závistivě ohlížejí snad i muži. Vlnité havraní vlasy spadající ležérně do čela, oči černé jako uhlíky, římský nos, smyslná ústa a k tomu všemu postava, za kterou by se nestyděl ani Šebrle. Jednoduše ideál… tedy co se dalo poznat z fotek.

K mému uzoufání byl ale perfektní i na papíře. Dětský lékař! A ke všemu bezdětný, nekuřák a věkem tak akorát ke mně (38). Chtělo se mi vážně brečet. Okamžitě mi totiž došlo, že dělat si v tomto případě nějaké přehnané naděje by bylo přinejmenším bláhové. Tedy ne, že bych byla nějaká slaboduchá šereda, která by udělala nejlépe, kdyby raději moc nemluvila a na ulici vycházela jen s papírovým pytlem přes hlavu, ale Alex byl prostě první liga a za tu já nekopu.

Instinktivně jsem se vůči němu vyhranila. Čím více jsem totiž o tom přemýšlela, tím více jsem si byla jistá, že to s tou jeho bezchybností nebude tak žhavé. Ostatně, když je takový pohledný chlap s prestižním zaměstnáním v osmatřiceti svobodný, je to dost podezřelé. Za tou jeho napulírovanou fasádou a samaritánskou povahou se určitě skrývá nějaký problém.

Schůzka

Jsem velmi nedochvilný člověk, ale tentokrát jsem se na smluvené místo setkání dostavila s předstihem. Bylo mi trapné přijít pozdě, když se schůzka konala v mém městě. A navíc tváří v tvář Alexově dokonalosti mi nepřipadalo příliš taktické hned takhle na začátku upozorňovat na své stinné stránky. Ať mám alespoň nějaké body k dobru.

Bylo to jako vypočítané. Ještě jsem ani nedošla ke kašně a už jsem ho viděla, jak se blíží z druhé strany náměstí. Rozbušilo se mi srdce, vypadal přesně jako na těch fotkách. Vysoký, štíhlý, v tvídovém saku a dobře padnoucích džínách. Dokonalý Angličan. Všiml si mě hned, usmál se a tep mého srdce vystoupal na hranici holého přežití.

Asi bych teď měla být úplně upřímná a prozradit, že Alex nebyl tak docela můj typ. Vždycky se mi líbili spíše kluci světlovasí a světloocí, ale vůči Alexově prvoplánové kráse prostě nešlo být imunní, byla doslova archetypální. Jeho mužnému charizma by snad podlehl i nejzarytější zastánce teorie, že vnější slupka je jen pozlátkem lahodícím oku. Každopádně mé hormony na nic nečekaly a na takovou dávku feromonů zareagovaly zcela pudově. Zčervenaly mi tváře, žaludek na vodě a cítila jsem se jako před důležitou zkouškou.

Snažila jsem se dostat své smysly pod kontrolu, přece jen nechat se ve svém věku rozhodit chlapem je poněkud trapné. Ale pomyšlení, že já proti němu musím vypadat jako šedá myška, mi to příliš neusnadňovalo. Pravda, ten večer jsem se sice snažila svou vizáž vyšperkovat, co to dalo, dokonce jsem si odpoledne na obličej napatlala snad půl obsahu ledničky (od bílků až po olivový olej), ale následný pohled do zrcadla mi celkem nemilosrdně potvrdil to, co jsem si stejně myslela…ani lepší, ani horší, vypadala jsem pořád stejně. Takovou fušku to přitom dalo!

Jak jsem se tak sžírala vlastní kritikou, stalo se něco zcela nečekaného, až jsem na několik krátkých vteřin pozbyla řeči. Alex ke mně došel a promluvil… a já mu nerozuměla! Prostě jsem mu vůbec nerozuměla! Hlas měl sice hezky modulovaný, ale já nebyla schopná rozpoznat, co mi to vlastně říká. Trošku jsem zpanikařila a poněkud neslušně vyhrkla: „Cože?“ Teprve když větu zopakoval potřetí, začala jsem s obtížemi rozeznávat jednotlivá anglická slova a dávat si dohromady přibližný význam. Alexova dokonalost vzala za své!

Okamžitě mi došlo, že Alex není Angličan, jak jsem si původně myslela, ale ani Ir, Skot nebo Velšan. Rychle jsem si představila mapu Evropy (na vzdálenější kontinenty jsem odmítala i jen pomyslet!) a zauvažovala, odkud by vlastně mohl pocházet. Vizáž tmavého milovníka jasně odkazovala na nějaký jižanský národ. Trefila jsem to hned napodruhé, Ital to nebyl, byl to Řek! Musím říct, že jsem tuto informaci poněkud dlouze vydýchávala. Vůbec mi nešlo na rozum, že jsem to neodhalila už z jeho smsek. Jistě, sem tam mu proklouzla chybička, tu chybějící člen, tam nadbytečný apostrof, ale který Angličan píše bez chyb? Nebylo mi jasné, jakým způsobem povedeme dialog. Vypadalo to akorát tak na večer dlouhých pohledů.

Mé zděšení z jeho řecké angličtiny, která byla standardní britskou výslovností zcela nepolíbená, se mi muselo zračit ve tváři, protože se mě bez okolků zeptal: „Ty mi nerozumíš, viď?“ Tedy alespoň jsem se domnívala, že tak ta otázka zněla. Nemělo tedy smysl zapírat a já šla s pravdou ven. Chvíli uvažoval a pak mi s posmutnělým výrazem oznámil, že pochopí, pokud teď budu chtít schůzku odpískat a jít domů.

To byl obrat o sto osmdesát stupňů. Tenhle románový krasavec se snad bojí, že budu chtít zrušit schůzku! Já? Až mě to rozesmálo. Najednou jsem se cítila pevná v kramflecích. Pchá, rušit schůzku se „Zorem“? Teď když jsou naše síly konečně vyrovnané? To bych byla na hlavu padlá. Sice se budeme muset domlouvat rukama i nohama, ale o to zábavnější to nakonec může být. Vyslovila jsem kategorické „ne, nic se rušit nebude“ a tím bylo naše rande oficiálně zahájeno. První byla na řadě krátká procházka městem.

Ukázalo se, že Alex je ve skutečnosti Alexandros a že žije a pracuje v Anglii pět let. Jako dětský lékař si v nemocnici s kojenci moc nepokecal a televizního přijímače se dobrovolně vzdal. Jeho blízcí kamarádi toho sice namluvili hodně, ale úplně jiným jazykem, takže Alexův styk s běžně mluvenou angličtinou byl minimální, a jeho výslovnost v důsledku toho na štíru. Monotónnost jeho projevu zpěvné angličtině vůbec neslušela. Trochu se mi ulevilo, když jsem po nějaké době v dekódování jeho dikce pokročila a byla schopná rozluštit zhruba 80 % toho, co mi říká. Začali jsme tedy spolu zvládat jakýs takýs dialog.

V restauraci

Vrátili jsme se z procházky zpátky ke kašně a dohodli se, že zajdeme na večeři. Byl pátek večer a ve všech restauracích bylo hodně rušno, přesto se nám celkem rychle podařilo najít neobsazený stolek v jedné italské pizzerii. Když jsme se usazovali, vnímala jsem, jak ho většina žen v místnosti sleduje pohledem, a bylo mi to nepříjemné. Kupodivu on si toho nebyl vědom, anebo si toho jen nevšímal, nevím. Každopádně veškerou svou pozornost věnoval mně a jídelnímu lístku. Já si vybrala pokrm z mořských plodů, on se rozhodl pro pizzu.

Jen odešla servírka, omluvil se s tím, že si odskočí před jídlem umýt ruce. Než dorazil zpět, vyměnilo se osazenstvo u obou vedlejších stolů a noví strávníci se mezi sebou začali hlučně bavit. Jak se ukázalo, byl to hřebíček do rakvičky mé vlastní konverzace s Alexem. Alexův silný řecký přízvuk na pozadí koktejlu italských melodií a šumu hlasů okolních spolustolovníků způsobil to, že jsem byla zpět na začátku. Nerozuměla jsem mu ani slovo. Alex soustavně něco vykládal a já neměla nejmenší tušení, co mi to vlastně říká. Nechtělo se mi neustále mu skákat do řeči a ptát se, a tak jsem jen odevzdaně seděla a předstírala, že ho poslouchám a nesmírně mě to zajímá. Stačilo přesvědčivě přikyvovat a sem tam utrousit: „Mmm… yes… really… .“

Ale pak mě odhalil. Zřejmě položil otázku, na kterou nebylo slovíčko „yes“ ani žádná z jeho variant přijatelnou odpovědí. Zkoumavě se totiž na mě podíval a opravdu nahlas se zeptal: „Ty mi zase nerozumíš, viď?“ Provinile jsem sklopila oči, zavrtěla hlavou a obrnila se proti vodopádu výčitek. Ale bylo ticho. Zvedla jsem hlavu a nevěřícně sledovala, jak v ruce drží mobil, vyťukává smsku a mě ignoruje. Docela mě to namíchlo, vrchol neslušnosti! Fajn, měla jsem se přiznat, že nerozumím, uznávám! Ale nepřiznala jsem se jen z vlastní měkkosrdcatosti, nechtěla jsem být neslušná a přivádět ho do rozpaků. Jeho postoj je však do nebe volající. Co teď mám sakra dělat? Zvednout se a jít domů? Najednou mi v kabelce zavibroval mobil. Když může on, tak já taky, pomyslela jsem si. Chňapla jsem po tašce, vytáhla telefon a rychle přelétla přijatou zprávu. Vykulila jsem oči a on se rozesmál. Byla to sms od něj, ve které mi ve zkratce převyprávěl, co mi celou dobu vlastně říkal a čemu jsem nerozuměla. Ledy byly prolomeny. Vlastně jsme celý zbytek večeře strávili smskováním přes stolek a oba se při tom výborně bavili. Byli jsme asi ten nejtišší pár v celé místnosti.

Bylo k deváté hodině, když jsme dojedli a zvedli se k odchodu. Během večeře si Alex ještě jednou odběhl umýt ruce a já začínala tušit, že to nebude jen tak. Pracovní úchylka? „Doktoři si přeci pořád myjí ruce,“ vysvětloval pod tichem večerní oblohy před restaurací a já usoudila, že do toho raději nebudu moc šťourat. Opět jsme spolu začali komunikovat nahlas, nikdo nás už nerušil, takže mobily putovaly do kapsy. Navrhnul, jestli bych ještě nechtěla zajít někam na drink. Neměla jsem důvod odmítnout, takže jsme zamířili na druhou stranu náměstí do útulného pubu.

Na čaji

Místní štamgasti a zlatá mládež ještě nedorazili, takže se nám podařilo zabrat tichý stolek v nejodlehlejším koutě místnosti. Usadila jsem se a Alex odešel k baru koupit pití. Zatímco jsem čekala, upoutala mou pozornost police s několika osahanými knihami. Začala jsem se z dlouhé chvíle probírat jednotlivými tituly, když v tom se Alex vrátil a zeptal se: „Čaj s mlékem, nebo bez?“ Požádala jsem o čaj bez mléka a otočila se opět ke knihám. Za minutu byl zpátky s další otázkou: „Earl Grey, nebo English Breakfast?“ To už mě rozesmálo. „Alexi, jakýkoliv černý čaj bez mléka bude fajn.“ Pousmál se a odešel zpět k baru. Vytáhla jsem si jednu knížku z police a začala jí zběžně listovat, dokud jsem opět neuslyšela kroky. Byl to Alex, tentokrát ovšem se ciderem v ruce. Za ním si to pak funěl upocený barman, který se ze všech sil snažit vybalancovat stříbrný podnos s vařicím čajem, cukřenkou a koláčky. Vrhla jsem na Alexe překvapený pohled, protože jsem čekala obyčejný hrnek s pytlíkem čaje a ne celý čajový servis. Jen pokrčil rameny a řekl: „Sladká odměna za tvou trpělivost.“ Poděkovala jsem, ale dál to nekomentovala.

Usadil se do křesílka, které bylo v pravém úhlu k tomu mému. Rozpovídal se o svém dětství a své rodině, o svých koníčcích a své práci a já ho většinu času jen poslouchala. Jak večer postupoval, v hospodě přibývalo lidí. Abychom se vůbec slyšeli, začala se s narůstajícím hlukem v místnosti snižovat vzdálenost mezi mnou a Alexem. Nakonec už seděl tak blízko, že se naše kolena pod stolkem téměř dotýkala. Ne úplně, ale chybělo jen maličko. Občas když mi něco vyprávěl, udělal takové to bezděčné gesto, kdy se letmo dotkl mého předloktí, ale hned svou ruku stáhnul, jako by si dodatečně uvědomil, že se to úplně nehodí. Nijak jsem na to nereagovala, ale plně jsem to vnímala.

Alex byl velmi emotivní. Rozčiloval se nad nezodpovědnými rodiči svých malých pacientů, vyprávěl mi o některých svých případech, které neměly šťastný konec, a popisoval svou denní lékařskou rutinu. Nakonec jsme se dostali i k tomu, že jako dítě chtěl být veterinářem.

„Zvířata mám rád a jednou, až mi to situace dovolí, bych chtěl mít alespoň psa. Anebo kočku.“ Vytáhl mobil a pokračoval: „Mám tu jedno srandovní video s koťátkama, chceš ho vidět? Včera mi přišlo e-mailem, dal jsem ho na Facebook.“
Ve mně by se krve nedořezal: „Ty dáváš na Facebook videa s kočičkama? Těma čtyřnohýma?“ zeptala jsem se pro jistotu.
Podíval se na mě zaraženě: „No, dávám. Vždyť jsou legrační.“
„To myslíš vážně?“
„Tobě to nějak vadí?“
„A ty je i vyrábíš?“
„To ne, ale když mi je někdo pošle, dám je na Facebook.“
„Tak to jsi první chlap, kterého znám, co se k něčemu takovému dobrovolně přiznává.“
„A co je na tom špatného? Vždyť jsou roztomilá. A mně se líbí.“
Nebylo to příliš taktní, ale vyprskla jsem smíchy. Ublíženě se na mě podíval a znovu se zeptal: „Co je na tom špatného?“
„Vždyť si z toho lidi utahují!“
„Vážně? A proč? Tobě to taky přijde směšné?“
„No… ano, přijde.“
Posmutněl a odmlčel se a mě zamrzelo, že jsem ho zesměšnila. Když jsem tak o tom uvažovala, vlastně měl pravdu: co je na tom špatného? Nic. Snad jen moje předsudky.

Zamluvila jsem to, ale už se nemohla zbavit pocitu, že právě ta jeho citlivá dušička je alfou a omegou jeho staromládenectví. Ten prudce atraktivní zevnějšek v kombinaci s přehnaně citlivou povahou vyvolával zdání jakési nepatřičnosti. V televizi nás neustále krmí příběhy o smyslných drsňácích, pro které jsou děti pouze dotěrný hmyz a ženy vysokoobrátkové zboží, zn. použít a zahodit. A já tu před sebou mám přitažlivého chlapa, který by se svou vizáží mohl jít z fleku hrát Jamese Bonda, avšak jeho povaha ho předurčuje akorát tak k rolím dobromyslných mnichů. A navíc má rád kočičky!

Ten rozpor mezi jeho vnějškem a vnitřkem mi najednou přišel ohromně zajímavý. Napadlo mě, že bych ho chtěla poznat blíž, a zároveň jsem dostala strach, že on o to nebude stát. Povídali jsme si dlouho, ale když odbila jedenáctá, bylo načase se rozloučit. Poděkovala jsem mu za hezký večer, on se ke mně naklonil, věnoval mi dva přátelské polibky na tvář a podal ruku. Otočila jsem se k odchodu zklamaná z toho, že mě nepozval na další schůzku. Ušla jsem asi pět kroků, když na mě zavolal…

… a zbytek nechť zůstane mým a Alexovým tajemstvím.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *