Deník na 5 let

Deník na 5 let

Už si ani nepamatuji, kde to přesně bylo, ale jednou takhle, bude to tři roky zpátky, jsem se procházela po anglických krámcích a mimo jiné zavítala i do malého starosvětského papírnictví. Od malička obchody s papírnickým zbožím miluju. Snad je to pro tu specifickou vůni psacích potřeb anebo pro příslib všech těch kreativních možností, které člověk má s tužkou v ruce a čistým papírem před sebou… nevím. Každopádně tento obchůdek mě nadchnul. S chutí jsem se rozhlédla kolem sebe, nasála zvláštní odér toho malinkého papírnictví a se zaujetím začala listovat nejrůznějšími kalendáři, bloky a sešity, když tu mě upoutal v umělé kůži vázaný deník, na jehož deskách stálo 5 Year Diary.

Se zájmem jsem si ho prohlédla. Celý můj život je totiž plný marných pokusů o založení deníku. Což o to, založit bych ho ještě zvládla, čehož důkazem je plný šuplík téměř netknutých diářů nesoucích označení Deník. Méně pyšná však už jsem na to, že všechny tyto deníky zpravidla skončily svůj jepičí život do měsíce od prvního zápisu, protože mé nadšení pro věc obvykle vyprchalo po pár týdnech. Ano, jsem chronický deníkový začátečník. Jediné období, kdy se mi podařilo vést si deník víceméně pravidelně, přišlo a odešlo s mou pubertou, od té doby všechny další pokusy zcela ztroskotaly.

Ale jak jsem tak stála v tom malém anglickém papírnictví a držela v ruce ten červený deník, svitla mi malá jiskřička naděje. Co když přesně tohle je ono? Na každý den připadá pouze jeden krátký odstavec, to se dá zvládnout, pomyslela jsem si. Deník je na pět let, takže žádné další hromadění rozepsaných a nedokončených diářů. Na každé stránce se to samé datum opakuje pětkrát, vždy s odstupem jednoho roku, takže deník by mi mohl posloužit jako ideální nástroj pro malé meziroční bilancování a osvěžení paměti ohledně dnů dávno minulých.

Celá ta idea mě nadchla a deník jsem už z ruky nepustila, nýbrž odnesla k pokladně a zaplatila. Tři roky uběhly jako voda a světe div se, deník neskončil v šuplíku jako všichni jeho papíroví předchůdci, ale má čestné místo na mém nočním stolku. Píšu totiž zásadně před spaním, mám to jako takový malý rituál. Přiznávám, lenoch jsem pořád a jsou dny, kdy se mi nic zaznamenávat nechce, ale ty přicházejí naštěstí jen zřídka.


Ke všemu jsem zjistila, že je docela legrace pročítat si rok staré záznamy. Většinou jen kroutím hlavou nad tím, co jsem před rokem v to samé datum dělala nebo si myslela. Je to, jako byste svůj život sledovali v ročních skocích, tedy s větším odstupem, než kterého lze dosáhnout ze dne na den, a možná i s větší objektivitou. Člověk si pak uvědomí, jak jsou některé starosti pomíjivé a některé radosti naopak dlouhodobě uspokojivé. A to je na tom to nejhezčí.

Možná se teď ptáte, zda se takový deník dá v Čechách sehnat. No, dá, ale většinou jde o deníky importované právě z Anglie anebo z Ameriky, takže vše v angličtině. Myslím si ale, že to na věci nic nemění, protože v anglických označeních měsíců se dnes už téměř všichni bez problému orientují. V Angloshopu najdete tip na jeden z populárních deníků a také odkazy na obchody, kde lze tento deník zakoupit.

Použité fotografie
1. foto „Dear Diary“ od „Philippa Willitts“, licencována pod CC BY-NC 2.0.
2. foto – vlastní archiv.

Leave a Reply